1 2 3 4 5 ... 25

9Listopad

Tomáš Bystřický hodnotí druhou polovinu sezóny

Celá druhá polovina závodního kalendáře nebyla úplně podle mých představ, výsledky nebyly tam, kde jsem chtěl a ve finále se přidalo i zranění s vleklými následky. Přesto se mi v úplném závěru povedlo zaběhnout nejlepší závod sezóny. Na mistrovství Evropy koncem června ve francouzském Chamonix to ale ještě začínalo slibně. Parametry závodu: délka 3,6 km a, jak název napovídá, tisíc metrů převýšení. Stoupání serpentinami pod lanovkou pro mne bylo trochu neznámou a ikdyž jsem ho několikrát trénoval, nepovedlo se mi úplně dobře rozvrhnout síly. Většinu trati jsem si nechával rezervu a v poslední ferátové části už jsem to nestihl dohonit a doběhl jsem 54. jako druhý z Čechů. To na první zkušenost nebylo špatné, a hlavně jsem zjistil, kde je problém. Na další závod ze světové série VK, koncem července v Italském Canazei jsem se chtěl tedy lépe připravit. Poctivý trénink ale vzal úplně za své, když mě z ničeho nic ve středu před pátečním startem skolila střevní viróza. Forma odešla doslova „horem/dolem“ a já jel do Dolomit s tím, že si závody alespoň zkusím proběhnout, když už vše bylo domluvené a zaplacené. Oba dva závody, jak VK s parametry 2,4 km/+1000m, tak i SkyRace 21 km/+1750 m, mě nadchly svým prostředím, organizací a hlavně náročností. V tom stavu jsem byl hodně vděčný mým hůlkám LEKI, jinak bych se v tom stavu nahoru nedostal. Tratě jsou těžké, ale krásné. Moje výsledky bohužel odpovídaly tomu, že jsem se pořádně najedl až v sobotu, v den volna mezi závody. Myslím, že tedy postačí uvést, že oba byly v první stovce. Při nedělním SkyRace jsme přebíhali známý vrchol Piz Boe ve výšce 3 152 m n. m. Na vrcholu, po deseti kilometrech a 1 750 m stoupání v kuse, jsem byl ještě na docela slušném místě, soupeře jsem drtil, protože skutečný stav v mých očích nikdo přes Julba neviděl. Nahoře ale všechno vyšlo najevo a síla byla ta tam. V seběhu jsem začal trpět, došlo mi a párkrát jsem v extrémním terénu i spadl a zadělal si na problém s patou. Po návratu jsem si dal chvilku odpočinku, zrušil účast na Krkonošském SkyMaratonu a abych si vyzkoušel trochu jiný sport, absolvovali jsme s přítelkyní a kamarády Adventure race Eko Challenge. Pro nás všechny to byla první zkušenost s vícedenním non-stop závodem a pro takovou příležitost ho můžu jedině doporučit pro svojí velmi komorní a přátelskou organizaci. Výhra byla příjemnou náplastí odřeniny z Dolomit. Po tomto zpestření a krátkém odpočinku jsem se zaměřil na horský půlmaraton na konci srpna na Lipně (21 km/+1000 m). Velmi namotivovaný jsem vystartoval s maximálním úsilím a jasným cílem, ale tahle taktika, kterou jsem už několikrát aplikoval, mě „konečně“ doběhla. V půlce trati mi totálně došlo a čelo závodu zmizelo v dálce. Při seběhu navíc začala bolet levá pata a já jel domů hodně otrávený a naštvaný. Další závod s téměř měsíční přípravou vůbec nedopadl. Poté následovalo více než měsíc dlouhé trápení, kdy jsem nemohl pořádně trénovat, a do závodů nebyla chuť. Pár menších závodů dopadlo výborně, ale třeba osobák na desítku naplánovaný na tu dobu, nevyšel ani omylem. Pata se nelepšila ani nezhoršovala a místo klidu, jsem tvrdohlavě pokračoval v udržovacím tréninku, protože jsem se dlouho těšil na 50 km závod z Ústí n L. do Tisé a zpět. Ten jsem absolvoval před dvěma lety jako svou první delší trať se vším všudy. Letos jsem sice nepřekonal svůj starý čas, ale i s bolestí mě závod hodně bavil a znovu jsem ho vyhrál. Velkým finále sezóny měl být poslední závod světového poháru SkyRunnig World Series v polovině října u jezera Lago di Garda. Do městečka Limone, kde jsou v té době ještě olivy a citrusy na stromech, se pravidelně sjíždí nejsilnější konkurence a bojuje se o poslední body do světové série. Já jsem tam ale přijel slabý a odevzdaný, protože jsem věděl, že velký boj to z mé strany nebude a sobotní SkyRace jsem odhlásil rovnou. Tím pádem jsem se soustředil jen na Vertical Km. Ten je zde velmi specifický, startuje se večer s čelovkami a nabízí skvělou atmosféru. Trať stoupá od břehu jezera úzkými uličkami historického centra a za jeho hranicí se prudce zlomí do hor. Když pak vyběhnete několik set výškových metrů, otevře se vám nádherný výhled na osvětlené pobřeží jezera, městečko a na dlouhého hada světel, vlnícího se mezi olivovníky. Asi s vědomím toho, že už mne nic jiného nečeká, trénink byl, jaký byl a o vedení českého bodování už jsem nenávratně přišel, neměl jsem co ztratit a šel na start s čistou hlavou. Zvolil jsem taktiku „plašan“ a už v uličkách města na nic nečekal a dral se dopředu. Zhruba ve dvou třetinách mi začalo příjemně „docházet“, což znamenalo že jdu konečně na hranu. Poprvé mě chytily křeče i do kopce a poslední kilometr byl dost na morál. V cíli na zemi se zimnicí, konečně! Takže kromě toho, že se mi konečně podařilo doběhnout na hranici svých aktuálních možností, jsem obsadil i výborné 37. místo, což znamená prvních pár bodů do světového poháru! Nebýt zranění, možná by byl výsledek ještě lepší, ale pro mě je důležité, že jsem se alespoň konečně zbavil strachu z velkého závodu a závodil na maximum. Na poslední chvíli jsem si tedy splnil cíl, který jsem si dal před sezónou, a to bodovat pro český tým v hodnocení národů. Vidím, že to jde a až vyřeším zánět plantární fascie, vím na co a jak se znovu začít připravovat. Beru tuto zkušenost jako velké poučení a budu se určitě na tento výsledek snažit příští rok navázat.

5Srpen

Wild challenge pokračuje na plné obrátky

Horolezci Marek Holeček a Tomáš Petreček v těchto dnech začínají s pokusem o prvovýstup na pákistánskou "osmitisícovku" Gasherbrum I. V uplynulém týdnu se dvojice aklimatizovala, když postupně nastoupala až do výšky 7 100 metrů. Přečtěte si jak se kluci aklimatizují. Zvykáme si na výšku V uplynulých dnech jsme se vrátili z dlouhé aklimatizační přípravy. Během pěti dní jsme postupně vystoupali až do výšky 7 100 metrů. Podle plánu a v docela rychlém tempu jsme dosáhli třetího výškového tábora pod horou Gasherbrum II. Pobyt v takové výšce už tělo hodně potrápí, vše je zpomalené, člověk se zadýchá i při nepatrné aktivitě. Bolesti hlavy jsou tady běžné. Naše snaha je absolvovat co nejvíce kilometrů vždy v nočních hodinách, kdy je ledovec zmrzlý, je menší riziko pádu do trhlin a spálení se na ostrém slunci. Používání slunečních brýlí je absolutní nutnosti, i krátké sundání může znamenat částečné oslepnutí. Cesta z base campu, který leží ve výšce 5100 metrů postupuje přes velmi rozpraskaný ledovec s mnoha trhlinami a ledovcovými potoky. Je to labyrint, ve kterém lehce zabloudíte. My tuto trasu chodíme navázáni na lano a navzájem se jistíme proti nečekanému pádu do trhlin. Dalším postupem se dostáváme do prvního výškového tábora v 6100 m na takzvané “plato”. Už tady člověk cítí přibývající výšku, přespat a v noci vyrazit do kempu II, to je náš plán. Cesta je technicky náročnější. Některé úseky jsou odjištěny fixními lany. Netrvá dlouho a stojíme na konci Banana Ridge a stavíme stany. Všude kolem jsou obrovské a monumentální hory a já si připadám jako malý kluk, který s úžasem kouká kolem sebe. Obrovské a hluboké ledovcové trhliny v nekonečných sněhových stráních ukazují na dlouholeté působení místního podnebí. Teď už ležíme ve stanu, je klid, když tu slyším šramot. Někdo volá. Vylézáme a dozvídáme se, že jeden z dvojice polských lyžařů, který se pokoušel o sjezd hory Gasherbrum II je nezvěstný. Pokoušíme se pomoct, svahy jsou však působením poledního slunce lavinézní a jakýkoli pohyb je velmi rizikový a vrtulník do takové výšky nepřiletí. Je to smutný konec tohoto dne. Hory jsou mocné a dnes v sobě navždy ukryly lidský život. Jsme v kempu číslo III ve výšce 7100 metrů. Cesta byla velmi náročná, pár strmých kroků a následné vydýchání, to byla náplň dne. V sedmi tisících je už všechno jinak. Přelézání ledových seraků, strmé výšvihy ale i obyčejná chůze v mačkách a s cepíny je tak náročná, že se jen těžko popisuje, co prožívám. Všudypřítomné hory však stojí za tu dřinu, často se rozhlížíme, tu a tam zahlédneme i náznak života - havrana, který tady plachtí a odpočívá. Stavíme stany, podnebí se rychle mění a my zažíváme bouřlivou noc, sněžení a silný vítr. Doufám, že stan vydrží. O spánku se nedá mluvit a také trpím bolestí hlavy. Tělo si zvyká na výšku, příště už to bude mnohem lepší. Plánovaný odchod dolů do základního tábora musíme odložit z půlnoci na šestou hodinu ranní, kdy se už počasí uklidňuje. S jedním plánovaným přespáním postupujeme na naši základnu. Cestou nekonečným ledovcovým labyrintem ještě potkáváme tu a tam osamocený batoh, ten je od horolezců, kteří unaveni zvolili tuto variantu a bez zátěže dorazili bezpečně dolů, na základnu. Jsme v bejzu, jak základnímu táboru přezdíváme, unavení, ale šťastní. Nakonec Tomáš potvrzuje, že bez kvalitních holí by to opravdu nešlo. "Při postupu přes ledovce a treky používáme hole Leki Micro Stick Vario s naprostou spokojeností. Největší předností jsou lehkost, super rychlá sbalitelnost a skladnost." My přejeme štastnou cestu.

27Duben

LEKI den – zimní sportovci vzali LEKI továrnu útokem

V sobotu 25. dubna 2015 se v tachovské továrně LEKI uskutečnila velká oslava za účasti všech zimních sportovců této značky. LEKI je největší výrobce holí na světě a továrna v Tachově zásobuje celý svět. Tiskové konference se zúčastnila prakticky kompletní česká lyžařská špička v počtu 18 sportovců. V Tachově se objevila taková jména jako Lukáš Bauer, Gabriela Soukalová, Ondřej Bank, Michal Šlesingr, Eva Vrabcová Nývltová a mnoho dalších. Celého dne se aktivně zúčastnila osobně i majitelka firmy LEKI Waltraud Lenhart a starosta města Tachov Jiří Struček, který nechal všechny sportovce podepsat do zlaté pamětní knihy města. V rámci celodenního programu měli všichni zúčastnění možnost nahlédnout pod pokličku výroby těchto holí a poslechnout si přednášku o technologiích a výrobních procesech. Celodenní program zahájila na tiskové konferenci sama majitelka a hlava stále rodinného podniku LEKI, Waltraud Lenhart. Ta promluvila k přítomným sportovcům a poděkovala všem zaměstnancům za jejich skvělou spolupráci, bez které by hole LEKI nemohly být tam, kde jsou nyní.„Naším hlavním cílem a největší odměnou je spokojený zákazník, to považujeme za nejdůležitější úspěch. Proto se snažíme přenést do naší výroby stejně kvalitní výkony, jako se daří předvádět našim sportovcům.“ Například Gabriela Soukalová si vyzkoušela nový Trigger Shark Systém (madlo a poutko), který přináší mnohá vylepšení. Gabriela k tomu říká: „Tento systém zacvaknutí a vycvaknutí je pro biatlon úplně fantastický. Pomáhá mi ušetřit cenné vteřiny. Nový systém je ještě lepší a komfortnější.“ Ondřej Bank, který teprve před 10 dny sundal ortézu a pomalu začíná rehabilitovat, po pádu na MS přiznává: „Bez kvalitních holí by moje výkony po celou uplynulou sezónu nemusely být tak dobré a moje rozhodování jestli pokračovat či ne bylo o hodně jednodušší. Proto ANO pokračuji a zaměřím se pouze na rychlostní disciplíny,“ dodal s úsměvem. Eva Vrabcová Nývltová byla po ukázce výroby ohromená náročností výrobního procesu: „Byla jsem překvapená, kolik práce se skrývá za výrobou jediné hole, od které se téměř denně odrážím,“ vyjádřila obdiv přítomným zaměstnancům závodu česká jednička v běhu na lyžích. „Nadchnul mě celý proces zpracování, který se musí provádět v několika krocích, aby bylo vše perfektní a hůl měla ideální vlastnosti,“ popisuje nevšední zážitek Lukáš Bauer, který celý den žertoval, že stopu vymění za křeslo v místní vrátnici. Pětinásobná deaflympijská vítězka Tereza Kmochová pověděla o svém nedávném obrovském úspěchu na Deaflympiádě v Rusku. „Nejhorší byl první závod, po kterém ze mě naštěstí spadla velká část nervozity. Každý další závod to bylo lepší a lepší, páté zlato byla už jen neuvěřitelně sladká tečka za celými hrami.“ Michal Šlesingr na otázku jak by si představoval své vysněné hole, odpověděl stručně a jasně: „Nevím, proč bych si měl představovat něco lepšího, když ty nejlepší možné hole už máme.“ O výrobě Výroba se do nově vybudovaného areálu v Tachově přesunula z nedalekého Částkova v roce 2000 a z původního překladního skladu se stala velkovýroba, kde se v dnešní době vyrábí hole LEKI pro celý svět. LEKI zaměstnává v Tachově zhruba 210 zaměstnanců, kteří se aktivně podílejí na neustálém vývoji a výrobě holí pro všechny druhy sportů. Zhruba každých 7 sekund je v Tachově vyrobena jedna hůl. Jen v loňském roce zde bylo vyrobeno přes 1 200 000 ks holí, přičemž nejprodávanější je s více než 100 000 kusy ročně oblíbený model Response určený pro nordic walking. Vyrábí se zde nejen sportovní hole, ale například i speciálně upravené hole pro myslivce nebo pro tělesně postižené. O značce LEKI Německá firma LEKI patří bezpochyby do světové špičky v oblasti sjezdových, běžeckých a trekových holí, holí pro nordic walking a sportovních rukavic. Všechny její produkty se vyznačují vysokou kvalitou, funkčností a důrazem na bezpečnost. Vývoj holí, rukavic a dalšího vybavení probíhá v těsné spolupráci se závodní veřejností, horskými vůdci, prodejci a dodavateli, což zaručuje, že výrobky jsou opravdu funkční a plní požadavky všech svých uživatelů.

13Duben

Tereza Kmochová ovládla Deaflympiádu!

Česká neslyšící alpská lyžařka Tereza Kmochová ovládla letošní Deaflympiádu, která se uskutečnila v Rusku. Deaflympiáda, nebo-li olympiáda neslyšícíh se uskutečnila 28. března až 5. dubna v oblasti Khanty-Mansiysk, Magnitogorsk, v Rusku. Skvěle připravená česká reprezentantka, Tereza Kmochová, dokázala za podpory LEKI vybojovat neuvěřitelných PĚT zlatých medailí. Ve všech pěti disciplínách, ve kterých se postavila na start dokázala získat první místo a nepustit před sebe žádnou ze soupeřek. "Lepší už to ani být nemohlo. I když jsem vypadala hodně suverénně, nebylo to tak snadné, jak se může zdát. Hodně pracovaly nervy a věděla jsem, že nesmím udělat žádnou chybu v závodě, protože Rakušanky by toho pak využily. Na každý start jsem se postavila maximálně soustředěná a s odhodláním, i když se mi podlamovaly nohy nervozitou, a do závodu jsem se pak odpíchla nejlepšími hůlkami Leki, které mi dopomohly ke skvělým výkonům," hodnotí Tereza svůj výkon na hrách v Rusku. Tereze, která se nebojí měřit síly se slyšícími lyžařkami a dokonce jim občas i pořádně zatopí, se letos podařila vůbec celá sezóna. Mezi slyšícími se 4x postavila na podium v závodech pod hlavičkou FIS a šestkrát na ní zbyla neslavná bramborová medaile v podobě 4. místa. "Nejcennější čtvrté místo bylo z celkové kombinace na Zimní světové univerziádě ve Španělsku, docela jsem to obrečela, ale pak jsem si říkala, že je vlastně docela dobré být čtvrtá na světě mezi zdravýma holkama a ve velké konkurenci," dodává Tereza s úsměvem. Na univerziádě se naší reprezentantce dařilo i v ostatních disciplínách - 9. místo v superkombinaci, 12. místo v obřím slalomu, 18. místo ve slalomu a 20. místo v Super G jen dokazují jak skvěle se dokáže adaptovat i mezi slyšící závodnice. Jen tak dál!

1 2 3 4 5 ... 25


banner 1 lockGrip
ski-alpine

Podporujeme

Podporujeme náš partnerský e-shop, prodejce mobilních telefonů Hurámobil.

huramobil.cz Heureka Overeno zakazniky Garance nakupu

Copyright © 2012 NetComp, spol. s r.o. Všechna práva vyhrazena.

LiveZilla Live Chat Software