Tomáš Bystřický hodnotí druhou polovinu sezóny

Celá druhá polovina závodního kalendáře nebyla úplně podle mých představ, výsledky nebyly tam, kde jsem chtěl a ve finále se přidalo i zranění s vleklými následky. Přesto se mi v úplném závěru povedlo zaběhnout nejlepší závod sezóny. Na mistrovství Evropy koncem června ve francouzském Chamonix to ale ještě začínalo slibně. Parametry závodu: délka 3,6 km a, jak název napovídá, tisíc metrů převýšení. Stoupání serpentinami pod lanovkou pro mne bylo trochu neznámou a ikdyž jsem ho několikrát trénoval, nepovedlo se mi úplně dobře rozvrhnout síly. Většinu trati jsem si nechával rezervu a v poslední ferátové části už jsem to nestihl dohonit a doběhl jsem 54. jako druhý z Čechů. To na první zkušenost nebylo špatné, a hlavně jsem zjistil, kde je problém. Na další závod ze světové série VK, koncem července v Italském Canazei jsem se chtěl tedy lépe připravit. Poctivý trénink ale vzal úplně za své, když mě z ničeho nic ve středu před pátečním startem skolila střevní viróza. Forma odešla doslova „horem/dolem“ a já jel do Dolomit s tím, že si závody alespoň zkusím proběhnout, když už vše bylo domluvené a zaplacené. Oba dva závody, jak VK s parametry 2,4 km/+1000m, tak i SkyRace 21 km/+1750 m, mě nadchly svým prostředím, organizací a hlavně náročností. V tom stavu jsem byl hodně vděčný mým hůlkám LEKI, jinak bych se v tom stavu nahoru nedostal. Tratě jsou těžké, ale krásné. Moje výsledky bohužel odpovídaly tomu, že jsem se pořádně najedl až v sobotu, v den volna mezi závody. Myslím, že tedy postačí uvést, že oba byly v první stovce. Při nedělním SkyRace jsme přebíhali známý vrchol Piz Boe ve výšce 3 152 m n. m. Na vrcholu, po deseti kilometrech a 1 750 m stoupání v kuse, jsem byl ještě na docela slušném místě, soupeře jsem drtil, protože skutečný stav v mých očích nikdo přes Julba neviděl. Nahoře ale všechno vyšlo najevo a síla byla ta tam. V seběhu jsem začal trpět, došlo mi a párkrát jsem v extrémním terénu i spadl a zadělal si na problém s patou. Po návratu jsem si dal chvilku odpočinku, zrušil účast na Krkonošském SkyMaratonu a abych si vyzkoušel trochu jiný sport, absolvovali jsme s přítelkyní a kamarády Adventure race Eko Challenge. Pro nás všechny to byla první zkušenost s vícedenním non-stop závodem a pro takovou příležitost ho můžu jedině doporučit pro svojí velmi komorní a přátelskou organizaci. Výhra byla příjemnou náplastí odřeniny z Dolomit. Po tomto zpestření a krátkém odpočinku jsem se zaměřil na horský půlmaraton na konci srpna na Lipně (21 km/+1000 m). Velmi namotivovaný jsem vystartoval s maximálním úsilím a jasným cílem, ale tahle taktika, kterou jsem už několikrát aplikoval, mě „konečně“ doběhla. V půlce trati mi totálně došlo a čelo závodu zmizelo v dálce. Při seběhu navíc začala bolet levá pata a já jel domů hodně otrávený a naštvaný. Další závod s téměř měsíční přípravou vůbec nedopadl. Poté následovalo více než měsíc dlouhé trápení, kdy jsem nemohl pořádně trénovat, a do závodů nebyla chuť. Pár menších závodů dopadlo výborně, ale třeba osobák na desítku naplánovaný na tu dobu, nevyšel ani omylem. Pata se nelepšila ani nezhoršovala a místo klidu, jsem tvrdohlavě pokračoval v udržovacím tréninku, protože jsem se dlouho těšil na 50 km závod z Ústí n L. do Tisé a zpět. Ten jsem absolvoval před dvěma lety jako svou první delší trať se vším všudy. Letos jsem sice nepřekonal svůj starý čas, ale i s bolestí mě závod hodně bavil a znovu jsem ho vyhrál. Velkým finále sezóny měl být poslední závod světového poháru SkyRunnig World Series v polovině října u jezera Lago di Garda. Do městečka Limone, kde jsou v té době ještě olivy a citrusy na stromech, se pravidelně sjíždí nejsilnější konkurence a bojuje se o poslední body do světové série. Já jsem tam ale přijel slabý a odevzdaný, protože jsem věděl, že velký boj to z mé strany nebude a sobotní SkyRace jsem odhlásil rovnou. Tím pádem jsem se soustředil jen na Vertical Km. Ten je zde velmi specifický, startuje se večer s čelovkami a nabízí skvělou atmosféru. Trať stoupá od břehu jezera úzkými uličkami historického centra a za jeho hranicí se prudce zlomí do hor. Když pak vyběhnete několik set výškových metrů, otevře se vám nádherný výhled na osvětlené pobřeží jezera, městečko a na dlouhého hada světel, vlnícího se mezi olivovníky. Asi s vědomím toho, že už mne nic jiného nečeká, trénink byl, jaký byl a o vedení českého bodování už jsem nenávratně přišel, neměl jsem co ztratit a šel na start s čistou hlavou. Zvolil jsem taktiku „plašan“ a už v uličkách města na nic nečekal a dral se dopředu. Zhruba ve dvou třetinách mi začalo příjemně „docházet“, což znamenalo že jdu konečně na hranu. Poprvé mě chytily křeče i do kopce a poslední kilometr byl dost na morál. V cíli na zemi se zimnicí, konečně! Takže kromě toho, že se mi konečně podařilo doběhnout na hranici svých aktuálních možností, jsem obsadil i výborné 37. místo, což znamená prvních pár bodů do světového poháru! Nebýt zranění, možná by byl výsledek ještě lepší, ale pro mě je důležité, že jsem se alespoň konečně zbavil strachu z velkého závodu a závodil na maximum. Na poslední chvíli jsem si tedy splnil cíl, který jsem si dal před sezónou, a to bodovat pro český tým v hodnocení národů. Vidím, že to jde a až vyřeším zánět plantární fascie, vím na co a jak se znovu začít připravovat. Beru tuto zkušenost jako velké poučení a budu se určitě na tento výsledek snažit příští rok navázat.